King of the Lake 2019

 

Ještě před pár měsíci Jackson Trophy – největší lodní závody v republice, pořádaný českým organizačním teamem. Místo konání U. N. Hracholusky. Vzhledem k tomu, že letos nebylo k dispozici lipenské Lake Trophy, rozhodli jsme se vydat směr Plzeň.

Prvotní byl, ostatně jako vždy, sběr informací. Ty ze všech zdrojů (Hubka, Kabok, atd.) přicházely naprosto netradičně téměř identické – těžké chytání, málo ryb a velikosti také žádný šlágr. Zajímavá místa zátoky, přítok, potopený jez nad mostem.

Dva dny před oficiálním startem si začínáme vše ověřovat na vlastní kůži, a to doslova i do písmene. Díky extrémně nízkému stavu vody se plocha jinak velmi slibných zátok zmenšila na polovinu. Zlomy zdobené kořeny na tom nejsou o mnoho lépe. Zelená kaše, kterou vítr přesouvá z jedné strany přehrady na druhou, divnou náladu nelepší.

Chaty, hloubky, boleni – trojice, která nás provází, ať se hneme kamkoliv. Některá přechodná obydlí připomínají orlí hnízda, jiná jsou čítankovým příkladem lidové tvořivost a českého kutilství. Vidět v pravém rohu sonarové obrazovky trojku či snad dokonce dvojku se dá považovat za malý zázrak nebo za příjezd do kotviště. Pokud se někdy rozhodnete točit film o životě bezzubých dravců, tady můžete nasnímat mnoho set kilometrů záznamu. Zálovy, závory, pukance, stříkance, rybky v děsu vyskakující nad hladinu i hledající spásu na břehu – to vše pořád a všude, od rána do večera. Bohužel o naše nástrahy, a to jakékoliv a tažené na čemkoliv, nejeví boleni ani náznak zájmu. Místa, která dobře vypadala na starých mapách, se bohužel v reálu bohužel smysluplně prochytávat nedají. Nepomáhá ani drop shot, vázne se i vertikálou. Osmdesát procent kontaktů se zbytky zdí a křovin končí utrhnutím.

Po dvou dnech tréninku se snažíme vytvořit jakousi strategii, se kterou nastoupíme do závodu. Přehrabujeme s v krabících plných skvostů. Tail Dancery, Husky Jerky, Shad Rapy, Jointedy – tutovky, se kterými chytáme na Lipně, Vltavě a Malši, se tady do vody možná ani nepodívají a když tak jen na chvilku v jedné ze dvou mělkých zátok. Ty ale budou, než k nim doplujeme, tak přeorané, že půjde spíše o formální návštěvu než standardní rybolov.

Nápad nastoupit s nápisem Rapala na boku lodi i v bodovacím průkazu už mi nepřijde tak dobrý jako před týdnem či dvěma. Poslední příčky dobrému jménu rozhodně nepomohou a na dobré umístění to ani s největší možnou dávkou optimismu nevypadá.

Při startu, který nikdo neřídí, posádky menších lodí a nafukovacích člunů zažívají místy opravdu velmi horké chvilky. Jak se říká, sytý hladovému nevěří. Mně přes bort neteče a vůbec, máš malou loď, tak neotravuj.

Jinak závod probíhá tak, jak má. Nemá smysl kohokoliv zatěžovat výčtem míst, nástrah ani procenty úspěšných a neproměněných záseků. Den končíme se čtyřmi okouny a jedním candátem. Bodovat se nám daří i v poslední dvacetiminutovce, potud dobré. Štika se bohužel nenechala ani vidět a místo pozdravu poslala jen zkrácený flucarbon. Bolen se neobtěžoval ani náznakem. Nakonec došlo i na Shad Rapy, a ty jako vždy nezklamaly – tento wobler prostě chytne vždy a všude.

Trochu hořkosti z výsledku rozháníme nápoji v hlavním stanu. Atmosféra zde panující se dá označit jedním slovem báječná. Telefony s fotkami z lovů předchozích kolují z ruky do ruky. Obnovují se stará přátelství, prostě pohoda.

Druhý start je o poznání klidnější – ihned zkoušíme candáta – z původně vyhrazené hodiny se stávají téměř dvě. Podvodní homoly klesají ze tří do jedenáctimetrové hloubky, obchytáváme ze všech stran, centimetr po centimetru, bohužel bez náznaku záběru.

Okouni nám jdou podstatně lépe – v konečném součtu jich máme na kontě víc jak šest. Bolen byl otázka jednoho hodu a to doslova i do písmene. Závar, nához, zásek. Myslím, že překvapeni jsme byli všichni, bolen, já i kolega Tomáš. Po pár minutách přidáváme i štiku, respektive štičku, která se nerozpakovala atakovat bachratý patnácticentimetrový wobler. Díky rychlému sledu záběrů máme možnost ještě jednou více jak dvě hodiny zkoušet ulovit candáta – opět bohužel marně. I dnes se nám daří v posledních minutách přidávat bodíky – okoun třicet čtyři sice potěšil, ale pochroumané sebevědomí moc nenapravil.

 

Závěrečné shrnutí

Klady:

Organizace fungujíc na jedničku s hvězdičkou, rybníčkem,

Atmosféra přátelsko-rodinná.

Uvítací balíček, který obdržely všechny posádky, obsahující vedle klasických propagačních materiálů i krásné a plně funkční nástrahy.

Kalibrace výsledků (odsouhlasení) – rozhodčí vs. závodník.

Systém bodování, který vás nutí lovit kvalitu nikoliv kvantitu.

Volný start (Každý si může jet, kam chce, a všichni musí dodržovat stejná omezení. Logicky se tedy nemůžete vymlouvat, že ve vaší části ryby prostě nebyly.)

Zápory:

V podstatě nic. Naše posádka by uvítala přesun candáta z klasické bodované ryby do kategorie bonus. Mnoho jiných by tuto změnu uvítalo u štiky, bolena nebo okouna. Čistě proto, že jim zrovna ten či onen druh dělat při závodu největší problém.